O životě na vysočině volná pracovní místa do mailové schránky
personální agentura

Mám strach, že neseženu práci

Stává se mi docela často, a v poslední době jsem zaznamenala hodně případů převážně mezi muži, kteří přišli nějakým způsobem o práci, že měli velké obavy o svoji další budoucnost. Většinou jsou teprve na začátku výpovědní lhůty a tak mají objektivně času na hledání spousty, ale z jejich jednání jde poznat, že situaci zbytečně tzv. hrotí a tlačí na pilu. To se projevuje tím, že se hlásí, kam se dá, na všechny možné pozice. Trošku bez rozmyslu a zralé úvahy. V podstatě by mohli dělat všechno.. hlavně sehnat nějakou práci. Je tento přístup k hledání práce správný? Asi tušíte, že NE, když se na to takto ptám. Jestli máte v sobě také tyto tendence, tak se začtěte dál.

Je zřejmé, že když takto uchazeč jedná, je pod vlivem stresu, strachu, obav, takže mu v tom není zrovna příjemně. Pojďme se podívat ještě na pohled firmy, aneb položme si základní otázku: Chtějí firmy kandidáty, kteří by dělali takzvaně cokoli? Z mé zkušenosti musím bohužel odpovědět NE. A myslíte, že je firmě příjemné, když ji bombardujete e-maily či telefonáty, že byste u nich chtěli pracovat a že budete dělat v podstatě cokoliv, co byste s ohledem na své vzdělání a zkušenosti zvládli? Odpověď je taktéž NE.

Náš pohled

Co tedy člověk dělá v tomto případě špatně? V první řadě „tlačení na pilu“ není zrovna správný přístup k získání čehokoli.  Získali jste takto partnera nebo cokoli jiného, co jste si vysnili? Myslím, že mi dáte za pravdu, že tento přístup, pokud jste ho v životě na jakoukoli situaci zkusili, většinou selhal. Když něco moc chceme, tak se nám toho prostě většinou nedostane. Naopak když se uvolníme a necháme se nést životem, co nám přinese a pružně dokážeme reagovat na to, co nám život přináší, aniž bychom moc usilovali a tlačili na kohokoli a cokoli, všechno nám najednou začne báječně vycházet. Možná to pak v případě hledání práce trvá déle, než jsme si dopředu naplánovali, ale většinou jsme pak zpětně rádi, že jsme měli chvíli čas sami pro sebe, pro naši rodinu, mohli jsme si odpočinout..

V době, kdy jsme přišli o práci, se nám najednou částečně zhroutí svět. Někdy jenom tato pracovní část, někdy se to sesune všechno okolo. Takto to většinou bohužel bývá dost často. Ale nedívejme se na tom jenom z negativního hlediska. Když něco končí, vždy něco nového začíná. Každý nový začátek musel mít před sebou i třeba hodně těžký a hořký konec. Život probíhá v cyklech. Když jsme chvíli nahoře, budeme za chvíli zase dole a tak se to stále opakuje. Když se naučíme brát život s větší lehkostí, tak tyto propady a vzestupy nejsou tak extrémní a život se stává snazším k žití. Berme proto tuto situaci jako novou výzvu. Výzvu proto se porozhlédnout okolo sebe a sundat klapky z očí, popřemýšlet o sobě, zda-li nás ta práce opravdu naplňovala a co by nás ve skutečnosti naplňovalo. Začněme si všímat možností, které se nám nabízejí, oslovme lidi, přátelé, kteří nám mohou poradit, nově nás někam nasměřovat. Nic není tak černé, jak to na první pohled vypadá. Vidět příležitost i v té nejčernější situaci, to je největší umění šťastného života. Využijme tento čas co nejlépe. Urovnejme si věci v životě, ve své hlavě, v rodině, dopřejme si volno, dovolenou, odpočinek. Zasloužíme si ho. Dovolme si to. Většina z nás pracuje od nevidim do nevidim, vydělává peníze, aby si mohl koupit to a tamto a najednou má tento šílený kolotoč skončit a my si s tím nevíme rady. Najednou znervózníme, protože nemáme svůj život na chvíli pod kontrolou. Položte si v takovém případě otázku – Co nejhoršího se mi může stát, když pár měsíců nenajdu práci? Nakonec při upřimné odpovědi zjistíme, že nic moc hrozného. Můžeme pár měsíců pobírat podporu z ÚP, bezdomovec se z nás zcela jistě nestane, snad jen nám na chvíli klesne životní úroveň. Můžeme si na druhou stranu konečně přečíst knížky a shlédnout filmy, které jsme tak dlouho přes tu spoustu práci nestíhali. Nebo vzít rodinu do kina, do divadla, na výlet. Jen si tak chvíli užívat ten společný čas.. Není to tak těžké, jen se naučit se trochu více uvolnit a nedržet vše křečovitě v rukách.. Ono se opravdu nestane nic..

Pohled firmy

Věřte, že fimy nemají zájem o kandidáty, kteří můžou dělat tzv. cokoliv. Proč? Když toto na pohovoru či v žádosti o práci zmíníte, víte, co slyší personalista, že tím mezi řádky říkáte? „Jsem na dně a potřebuju nutně práci! Berte mě! Budu dělat cokoliv, hlavně ať jsem zaměstnaný!“. Každá solidní firma chce najít do svého týmu zaměstnance, který bude v práci dlouhodobě spokojený a práce ho bude bavit. Zaškolení každého člověka stojí firmu značné úsilí – čas a především peníze.. Jak ale z tohoto přístupu „budu dělat cokoliv“ personalista či vedení firmy pozná, co by člověka skutečně bavilo, aby  eliminoval zbytečné riziko chybovosti či odchodu zaměstnance?

Každý člověk je jedinečný a má jedinečné talenty, pokud nás něco baví a jde nám to dobře, tak v této činnosti můžeme být pro firmu velkým přínosem. Můžeme se jistě na čas vybičovat pro jinou činnost v rámci této složité životní situace, ale jak dlouho nás tato činnost bude bavit? Brzy začneme chybovat či se poohlížet po jiné práci a to není pro firmy rozhodně žádoucí, proto se toho snaží vyvarovat tím, že hledá správné zaměstnance na správná místa. Aby to dlouhodobě a oboustranně fungovalo.

Tentokrát se za příklad uvedu třeba já. Jsem personalista. Mojím talentem je stmelovat lidi, rozpoznávat jejich talenty, silné a slabé stránky, být kreativní a mít možnost rozjíždět nové věci, setkávat se s lidmi a rozvíjet je. Toto mě skutečně naplňuje. Najednou bych se dostala do situace, že bych se ocitla bez práce, tak bych nakecala sama sobě a zaměstnavateli, že budu dobrá účetní, že budu pečlivá, zodpovědná a že práce s čísly je to, co mě bude naplňovat. Ano, asi bych to chvíli zvládla. Soustředit bych se na to musela abnormálně, abych nechybovala a nepřidala či neubrala semtam u čísel nulu.. Jenže za nějaký ten čas bych povolila to sevření, začala dělat nevědomky chyby z mé nedostatečné soustředěnosti a hlavně bych z té práce za chvíli lezla tzv. po zdi, protože bych nemohla využívat své talenty a cítila bych se frustrovaná, nevyužitá, úplně zbytečná. Ani závratná výplata by mě po čase netěšila. Nejde přeci ani pro peníze pracovat do nekonečna v práci, která nás nebaví..

A toto všechno si solidní firmy, které umí pečovat o své zaměstnance, moc dobře uvědomují a proto je neohromíte tím, že jim slíbíte, že můžete dělat cokoliv. Naopak mají personalisté a vedení firmy rádi, když dokážete vyjádřit, co máte rádi, co vás baví. Není skvělé, když se spojí koníček či zábavná činnost s vyděláváním peněz? Tak už prosím nedělejme nikdy cokoliv, ale vždy jen to, co nás baví a v čem jsme dobří, i kdybychom na takovou práci měli chvíli počkat. Ono se svět nezblázní, skutečně ne..



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *