O životě na vysočině volná pracovní místa do mailové schránky
personální agentura

Nervozita při pohovoru – jak na ni vyzrát

Jsem personalista s více než 10ti letou praxí z výběrových řízení. Pohovory mi prošlo na stovky lidí od dělníků až po manažery. V minulém článku na téma Pohovor =obchodní jednání jsem již psala o tom, jak takový pohovor vypadá a jak se připravit, v tomto článku bych se ráda hlouběji zabývala nervozitou z pohledu personalisty, jakožto faktoru, který může pohovor významně poznamenat -většinou negativně.

Nervozitou trpí téměř každý kandidát na pohovoru, jen malé procento z nás dokáže nervozitu bezproblému ovládat a u valné většiny kandidátů poznáte jejich nervozitu na první chvíli. Nervozita vám může hodně uškodit a přitom stačí pár jednoduchých technik a nemusí nás tolik ovládat. Zdravá nervozita je myslím v pořádku, je to takový ten pozivitní stress – ten mají samotní personalisti a budoucí přímí nadřízení, kteří jsou účastni pohovorů. Na pohovoru se sejdou se dvě strany, které se neznají a obě se snaží z pohovoru vytěžit maximum, zástupci firmy chtějí najít vhodného člověka na volné místo a uchazeč o práci chce zase najít pro něj vhodné pracovní uplatnění. Ani jedna strana neví dopředu, co od druhé strany čekat, jaké budou kladeny otázky, jestli vše dokáží správně zodpovědět, nechce být zahnaná do kouta, trapně mlčet atd. Je tam tedy převážně na začátku pohovoru všudypřítomné takové to napějí z neznámé situace, ale to je ta zdravá mírná nervozita.

Nervózní kandidát se pozná již od prvního pohledu, kdy na personalistu čeká na recepci společnosti.  Po letech personalistické praxe již podle posedu či postoje člověka na dálku poznáme, zda a jak je kandidát nervózní. Pak přijde podání ruky a to je úlně jasno. Zvlhlá studená ruka a žádný stisk a personalista si pomyslí „Ou jé, to bude zase pohovor.. to se zase budu muset snažit, abychom z toho kandidáta na pohovoru vytáhli to nejlepší, aby ho mohl přítomný manažer trochu poznat a neodsoudil ho hned na začátku“. Takovýto si zajistíte díky nervozitě první dojem místo toho, abyste přišli jako sebevědomý člověk znající svoji vlastní hodnotu a ohromil přítomné svou osobností a svými znalostmi, zkušenosti aj. To se potom dostává pohovor na úplně jinou úroveň.

Zažila jsem na pohovorech kandidáty, kterým se slyšitelně klepal hlas, viditelně klepaly ruce, pusa, byly tak nervózní, že nemohli pořádně ani říct kloudnou větu, někteří nervózně žvýkali nebo cvakali propiskou. Přitom věřím, že v soukromém životě zvládají běžně komunikaci s druhými lidmi, na pohovoru ale jakoby se jim sevřelo hrdlo a nebyli schopni ze sebe pořádně nic dostat. A na pohovoru jde právě o to, abyste ze sebe dostali to nejlepší. Každý personalista je na nervozitu kandidátů zvyklý a snaží se na ni nesoustředit a dívat se jakoby za to. Zkoumá jaký kandidát skutečně je a jak by asi odpovídal, reagoval, kdyby nebyl takto nervózní. Někdy je to ale velmi těžký úkol a když nám na pohovoru na obchodního zástupce sedí roztřepaný kandidát, na kterém je nervozita opravdu znát, tak si personalista zaručeně pomyslí, že stejně tak nervózně by mohl kandidát reagovat při nějaké další již pracovní schůzce jako zástupce společnosti a to si zkrátka firma nemůže dovolit. A nejedná se jenom o obchodní zástupce, což je extrémní případ, v dnešní době i pozice jakou jsou např. účetní, technologové a různé administrativní profese přicházejí do styku jak telefonicky, tak osobně s celou řadou dalších lidí v i vně firmu a je potřeba, aby na všech těchto pozicích reagovali zaměstnanci s dalšími osobami jako se sebe rovnými partnery. Nervozita nám tedy moc dobrou službu nedělá.

Příčiny nervozity

Nejsem erudovaný psycholog, takže toto téma chci rozebrat spíše zase z personalistického pohledu a své dlouholeté praxe než po stránce nějaké psychologické teorie. Za nervozitou kandidátů vidím nejčastěji dvě příčiny a většinou jdou ruku v ruce. Jednou příčinou je, že kandidát o práci velmi stojí. Třeba je zrovna v nelehké životní situaci, kdy dlouhodobě nemá zaměstnání, nebo jde o první zaměstnání v případě absolventů nebo je to návrat na pracovní trh v případě rodičů po rodičovské dovolené. Druhou příčinou potom bývá nízké sebe-vědomí, záměrně toto slovo odděluji, protože z neznámého důvodu se slovo sebevědomí stalo hanlivým a negativním slovem, když říkáme o druhých: „No, jeho/její sebevědomí bych chtěl mít“ a myslíme tím, jak je ten člověk namyšlený, že se chová tak či tak, nebo se třeba obléká tak či onak. Vlastně ve skrytu těmto lidem závidíme, že dokáží být sami sebou a jsou vědomí si sami sebe, tudíž sebe-vědomí a neřeší, co si o nich myslí okolí. Většina kandidátů postrádá toto sebe-vědomí a z neznámého důvodu se obávají, že na tu pozici nemají, že firma hledá někoho lepšího, profíka, který odpovídá všem požadavkům. Myslí si „My přece neumíme to a tohle a v tomhle si taky nejsme jistí a už vůbec ne v komunikaci v cizím jazyce atd.“ A když se potom skloubí nervozita z nedostatečného sebe-vědomí a toho, že o práci moc stojíme, tak nejenomže na nás jde nervozita na první pohled vidět, ale také se moc hlídáme, abychom náhodou neřekli něco, co bychom nechtěli a nebo naopak samou nervozitou povídáme a povídáme a naše řeč nemá kolikrát hlavu ani patu. Nejsme vlastně vůbec sami sebou.

Jak s nervozitou pracovat

V první řadě je potřeba si uvědomovat svoji sebe-hodnotu. Firma hledá sice ideálního kandidáta, který odpovídá profilu na inzerátu, ale takových kandidátů je jako šafránu. Většinou se personalista a budoucí přímý nadřízený musí rozhodovat mezi několika kandidáty, kterým zkrátka něco chybí. Jeden nemá praxi, druhý nemá vhodné vzdělání, třeba má horší jazykové znalosti. Do výběru zasahuje spousta parametrů a jednou z nejdůležitějších věcí pro finální výběr kandidáta jsou vzájemné sympatie. Když vám bude chybět např. nějaká ta zkušenost, ale na pohovoru budete působit vyrovnaně, upřimně a otevřeně, tak si vás firma určitě raději vybere než člověka vystresovaného, od kterého neví, co má vlastně čekat. Jak už jsem psala v minulém článku, tak nejvíce úspěšní kandidáti jsou ti, na kterých jde vidět, že jim o nic nejde. Jdou na pohovor třeba jenom informačně, ale když práci nezískají, nic se pro ně neděje. Ti se kolikrát dostávají dokonce do opačné situace, že fima o ně velice stojí a oni se můžou rozhodnout, zda zůstanou v původním zaměstnání či přijmou tuto nabídku, mohou potom snáze vyjednávat o finančních či jiných podmínkách. Nejhůře naopak působí ti, kteří vám na pohovoru řeknou, že přišli o práci a nutně potřebují vaši práci, aby měli jak platit složenky. To sice může na chvíli obměkčit srdce přítomných, ale při výběru vhodného kandidáta toto nikoho nezajímá, firma hledá nejlepšího z nejlepších na volné místo, není to zaopatřovací úřad. Snažte se tedy před pohovorem nabýt svoji sebe-hodnotu, jít tam jako člověk, který ví, co může firmě nabídnout za svoje kvality a ví také o svých rezervách, které ale nijak nevyzdvihuje a spíše je bere jako oblasti pro další rozvoj.  Odprostěte se od myšlenek, že tuhle práci musíte získat za každou cenu. Snažte se být otevření a uvolnění a nechte to na osudu. Čím více na věcech lpíme, tím méně se je nám daří nabývat.

K praktickým radám, jak na nervozitu potom doporučuji přijít na pohovor s dostatečným předstihem, abyste se mohli naladit na prostředí firmy a „nasát“ její atmosféru, zhluboka se několikrát nadýchněte (třeba ještě před areálem v autě či autobuse), ať se dopředu rozdýcháte a snažte se soustředit na to, že s každým výdechem odchází vaše nervozita. Vyslovte také přání, že chcete, abyste podali co nejlepší výkon a že nechcete být nervózní a uvědomte si, že když nejde o život, tak jde o … no vy víte, o co. A tak to opravdu je. Buďte na pohovoru sami za sebe a jeslti vás firma nevybere, tak to tak přijměte, mělo to tak být. Čeká na vás třeba úplně jiná práce, o poznání lepší než je tato. Důvěřujte svému životu, že vám do něj vstupují jen ty nejlepší situace, které vás učí a rozvíjí.

Já sama jsem měla s nervozitou velké problémy, od malička jsem trémista, což mi hodně škodilo při sportu, ve škole např. při recitacích a referátech a také v práci. Postupem času se mi podařilo s nervozitou úspěšně poprat. Dodnes jsem před každou důležitou schůzkou či přednáškou vnitřně nervózní, ale protože si vždy dopředu uvědomím, že vlastně o nic nejde, tak dnes dokážu vést přednášky, hovořit na velkých společenských akcích aj., což bylo pro mě dříve nemyslitelné. Pozitivní je, že nervozita je oblast, na které se pracovat dá a to převážně přes váš vlastní seberozvoj a nabývání vlatní sebe-hodnoty. Pokud máte však nervozitu zakořeněnou již z dětství, připravte se na to, že to nezměníte jako mávnutím proutku, že to zabere nějaký čas.

 



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *